“My si tam s Jiříkem totiž celý den jenom hrajeme!” pochvaluje si razantní změnu ve školních osnovách Páááťa. Vesele poskakuje na cestě do školy a je nabíledni, že to, že se do školy těší, myslí vážně! Zarážející jsou hned dvě věci najednou. První je na řadě Jiřík. Mám pocit, že tohoto kámoše, který chodí do vyšší třídy, než Páááťa, minulý týden Páááťa v souboji na holé ruce zřáchal a porazil. Do té doby to byli kamarádi až za hrob a pro Páááťu byl Jiřík pojmem a posvátnou modlou.

“Asi jsem vyhrál, protože měl více škrábanců,” poznamenal Páááťa, když jsme se o souboji bavili v úzkém kruhu našich čtyř očí. Jiříka má stále rád a souboje, pro který nemá vysvětlení, lituje.

“My už jsme se s Jiříkem zpřítomnili,” prohlásil Páááťa od srdce. Věřím, že myslel, že se spřátelili.

Ale zpět k tomu, proč se Páááťa do školy nyní těší. Ona totiž celá jeho třída odjela na školu v přírodě. I s paní učitelkou! Protože Páááťa ve škole platí za docela svérázného balíka, slovo dalo slovo a Páááťa zůstal trčet ve škole. Jeden by slzu uronil, ne však Páááťa. Ze školy hopká vesele a do školy ještě veseleji! Dnes Páááťa od srdce prohlásil: “Zítra se těším do školy!”.

Přišel jsem s parádním nápadem postavit věšák. Protože to byla jednoduchá operace, přizval jsem na pomoc naše kluky!

Utáh a Zašrouboval, naši dva kluci Marťa (10+ roku) a Páááťa (7+ let) jsou docela koumáci. Rádi s něčím někde pomohou, něco spojí, sešroubují, a tak. Ještě jsem ale pořádně nepříšel na to, co je v této jejich řemeslné práci jejich hlavní motivace. Pomáhají mi totiž většinou, když pomoc nepotřebuji. Když však naopak pomoc potřebuji, z ruky mi práci neberou.

Při stavbě věšáku jsem jako prvního ztratil Marťu. Zrovna u něj jsem měl zcela jiná očekávání. Myslel jsem, že věšák postaví jako hračku. Skládačky má totiž v našem rodu nejraději. Naopak překvapil Páááťa, který mi začal nářadí i součásti věšáku brát z ruky a už mi je nechtěl vrátit. Šrouboval a přitahoval, držel a přidržoval, nakláněl a posunoval. Nezbývalo mi, než žasnout! Výsledkem byl parádně sestavený věšák.

“Tak, hotovo, já jdu!” prohlásil spokojeně Páááťa, když dotáhl poslední šroubek a viděl, že už není do čeho píchnout. S výsledkem byl spokojen a štrádoval žít. Páááťa se ukázal být velký pomocník na malý věšák!

Chcípla nám okrasná vrba. Kaput. Finyš. Škoda, přeškoda. Měli jsme tu vrbu rádi. Lekla nejspíš vedrem. Není divu, vždyť jsme ji pěstovali jako kaktus - jeden ji pořádně nezaleje. Pak se není čemu divit, že je po vrbě veta. Opravit to nešlo, na přívaly vody mrtvá vrba nereagovala. Tak jsme pořídili novou. A tu bylo potřeba zasadit. Tedy vykopat v potu tváře tu starou a zasadit novou.

“Já to udělám!” hned tu byl Marťa, který bez přípravy, znalostí, zkušeností a síly chtěl udělat vše sám. Vervu a odhodlání na to má na rozdávání. Také Páááťa přispěchal, aby nebyl pozadu, ale jak si všiml, že přesazování vrby vyžaduje disciplínu, jeho zájem opadl. Ve vykopané hlíně si všiml žížal a přišel s nápadem, že je bude trénovat a ony ho budou poslouchat. Netrvalo dlouho a byl jsem na přesazování vrby zcela sám. Jak typické!

Ovšem nezůstal jsem sám na dlouho. Tu a tam kluci přiběhli ze zahrady na druhé straně domu. Postupně mi tam odnášeli nářadí, které jsem tolik potřeboval na přesazování vrby. Ukazovali mi, co tam díky těm nástrojům našli, vyhrabali, vykopali. Kopl jsem do vrtule, abych přesazování vrby co nejdříve dokončil a zachránil tak zbytek zahrady před těmi pracanty. Ono totiž, když se u nás začne dělat v zahradě, jsou naši kluci zahradníci a zahradu berou útokem!

Rok co rok se snaží provozovatelé našeho rodinného akvaparku, tedy bazénu v zahradě, přijít s něčím novým, okázalým a pro děti vzdělávacím. Loni to byla výuka plaveckých stylů. Ta se těšila nesmírné oblibě u Marti (10+ roku) a nehynoucímu odporu Páááti (7+ roku). Páááťovi totiž stačí přesunout své tělíčko na druhou stranu bazénu a zpět, říká tomu plavání a více od života nepotřebuje. Letos jsme laťku zvedli!

“Budeme zachraňovat tonoucího,” prohlásil jsem hrdě. Kdysi jsem si střihl kurz vodního záchranáře, a napadlo mne, že by to nebylo špatné klukům doma ukázat. Také se mi líbila představa, že kdyby to s někým v bazénu seklo, včetně dosplěláa, kluci by takového tonoucího zachránili. Klukům se nápad velmi líbil, protože představa záchrany dospělého člověka pro ně byla dosud velmi vzdálená. Jak by to dokázali? Vždyť jsou děti!

“Každý se může stát záchranářem, pokud to udělá správně,” zněl jsem rozhodně.Ukázali jsme si, jak by netrénovaný jedinec zachraňoval tonoucího. Výsledky byly žalostné. Vyčerpáním padal nejen figurant, ale i zachraňující. Figuranta jsem dělal já, abych měl úspěchy ratolestí z první ruky. Zpočátku to šlo těžko. Než mne například kluci stačili ve vodě alespoň obrátit obličejem vzhůru, byl jsem v hlubokém kyslíkovém dluhu. Byly také chvíle, kdy jsem myslel, že mi Páááťa vyšroubuje hlavu z krku, jak mě zkoušel ve vodě s vervou jemu vlastní přetočit. Byly také chvíle, kdy mne Marťa šťouchanci, postrkování a dokonce i kopanci šoupal ke břehu. Připadal jsem si naklepaný jako řízek. Teprve pak jsme si svorně ukázali, že to jde i jinak, lépe, s menší námahou a špičkovými výsledky. Ukázali jsme si, že i slabý a malý kus, tedy dítě, může úspěšně zachránit dospěláka! Vyzkoušela si to i rodová příznivkyně Eliška a museli jsme uznat, že i jí to šlo. Od té doby se to doma hemží vodními záchranáři!

Svatební den byl špičkový. Počasí bylo nádherné. Německo plesalo. Co se rodinných pout a lidskosti týkalo, šlo o světovou úroveň, která svou srdečností příjemně překvapovala. Každý z účastníků svatebního dne tam byl pro radost ze života. Tu nejen příjímal, ale zároveň i dával. Byl to neuvěřitelný den!

Začalo to výmluvně na radnici. Studená paní obřadní s vytesaným úsměvem ve tváři byla falešná jako dvacetikoruna. Pohybovala se na svých muřích nožkách jako kalamita, čišela z ní svévole katastrofy a píchalo z ní u srdce. Nemilosrdně vyprovodila větou: “Es tůt mí lajt,” ty, na které v místnosti o velikosti mikrobusu nezbyla židle bez ohledu na to, že přítomný dav byl schopný se smrsknout, aby se všichni vešli. To také nakonec udělal. Avšak nikoliv zásluhou paní obřadní. Spíš jí navzdory. Ono se totiž v Německu v obřadní síni při obřadu nesmí prý stát. Obřadu se smí účastnit jen tolik lidí, kolik je k dispozici židlí. Neuposlechnutí je trestáno zrušením obřadu. Vysvětlení je asi takové, že aby s někým ten obřad nesekl, nebo co. Hrůza, ale musí se nechat, že nás tento přístup úřadů nesmírně sblížil a sjednotil.

Po obřadu se teprve ukázalo, kdo se žení a vdává. Odpadla pouta formálnosti a roztočil se vír divokosti. Vdávala se Jessie, neteř mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni. Brala si Lukase, syna úspěšných polských přistěhovalců. Krásný a značně nesourodý pár, který naplňuje rčení, že protiklady se přitahují. Zatímco Jessie je machr na život v chaosu, Lukas je silně organizovaný člověk. Takové ztělesnění jasné vize s cestou, která vede k jejímu naplnění. Andy, maminka Jessie, div nezmírala úzkostí, aby ve svatební den všechno vyšlo. Jessie nad tím vším naopak lehce a radostně tančila jako víla nad okvětními plátky vlčích máků jakoby se nechumelilo. Včasně a vhodně vždy zasáhla tam, kde bylo třeba něco poupravit, dotáhnout a vylepšit a plnými doušky si užívala krásnu svého svatebního dne. Přihlížející publikum žaslo obdivem.

Svatební hostina byla formou grilovací párty v zahradě rodičů Lukase. Přestože se svatební hosté vesměs viděli prvně a navzdory jazykovým bariérám, kde se potkali zástupci tří národů: Německa, Polska a České republiky, všem připadalo, že se známe již léta. V zahradě byla cítit silná koncentrace myslící inteligence, která byla živnou půdou dobré zábavy. Společně jsme si spíchli kulturní program, společně se bavili. Sobotní párty představovala radost ze života, do kterého nám jistě Jessie brzy přinese nové a zajímavé zážitky. Byla to moc pěkná svatba! Jessie a Lukasi, jen tak dál!