Kluci zahradníci

Chcípla nám okrasná vrba. Kaput. Finyš. Škoda, přeškoda. Měli jsme tu vrbu rádi. Lekla nejspíš vedrem. Není divu, vždyť jsme ji pěstovali jako kaktus - jeden ji pořádně nezaleje. Pak se není čemu divit, že je po vrbě veta. Opravit to nešlo, na přívaly vody mrtvá vrba nereagovala. Tak jsme pořídili novou. A tu bylo potřeba zasadit. Tedy vykopat v potu tváře tu starou a zasadit novou.

“Já to udělám!” hned tu byl Marťa, který bez přípravy, znalostí, zkušeností a síly chtěl udělat vše sám. Vervu a odhodlání na to má na rozdávání. Také Páááťa přispěchal, aby nebyl pozadu, ale jak si všiml, že přesazování vrby vyžaduje disciplínu, jeho zájem opadl. Ve vykopané hlíně si všiml žížal a přišel s nápadem, že je bude trénovat a ony ho budou poslouchat. Netrvalo dlouho a byl jsem na přesazování vrby zcela sám. Jak typické!

Ovšem nezůstal jsem sám na dlouho. Tu a tam kluci přiběhli ze zahrady na druhé straně domu. Postupně mi tam odnášeli nářadí, které jsem tolik potřeboval na přesazování vrby. Ukazovali mi, co tam díky těm nástrojům našli, vyhrabali, vykopali. Kopl jsem do vrtule, abych přesazování vrby co nejdříve dokončil a zachránil tak zbytek zahrady před těmi pracanty. Ono totiž, když se u nás začne dělat v zahradě, jsou naši kluci zahradníci a zahradu berou útokem!