Na výstavě Titanicu

12. 6. 2026, teplé odpoledne. Z Titanicu je celosvětová legenda. Kdo by neznal nejodvážnější záoceánský parník, který to napral do ledovce? Říká se, že ledová kra nastoupila svou cestu moři a oceány ve stejném roce, co začali loď Titanic stavět. Tomu říkám příběh! A příběhů na výstavě bylo více než dost. Byly to příběhy o osudech lidí, nad kterými se srdce div nezastavovalo. Samotný kapitán lodi měl jít po první plavbě Titanicu do důchodu. Protože velel v té době většině nových lodí na jejich první plavbě, měla být plavba na Titanicu rutina. Hm, nebyla.

“To je studené!” žasl jsem. Do dneška jsem žil v přesvědčení, že se Titanic pohroužil do vody studené 4°C. Od té doby, co jsem se něco takového dozvěděl, se voda skutečného příběhu ochladila na -2°C. Na výstavě měli vymraženou imitaci ledové kry, kde si člověk dotykem mohl zkusit, jak tenkrát v noci, kdy se neštěstí přihodilo, byla voda studená. Mazec. Šílené, řekl by hysterik. Mohli jste být jaký chcete plavec, tak studená voda z vás udělá jistojistou tečku za vaším životem. Výstava Titanicu se nám moc líbila.