Vodní záchranáři

Rok co rok se snaží provozovatelé našeho rodinného akvaparku, tedy bazénu v zahradě, přijít s něčím novým, okázalým a pro děti vzdělávacím. Loni to byla výuka plaveckých stylů. Ta se těšila nesmírné oblibě u Marti (10+ roku) a nehynoucímu odporu Páááti (7+ roku). Páááťovi totiž stačí přesunout své tělíčko na druhou stranu bazénu a zpět, říká tomu plavání a více od života nepotřebuje. Letos jsme laťku zvedli!

“Budeme zachraňovat tonoucího,” prohlásil jsem hrdě. Kdysi jsem si střihl kurz vodního záchranáře, a napadlo mne, že by to nebylo špatné klukům doma ukázat. Také se mi líbila představa, že kdyby to s někým v bazénu seklo, včetně dosplěláa, kluci by takového tonoucího zachránili. Klukům se nápad velmi líbil, protože představa záchrany dospělého člověka pro ně byla dosud velmi vzdálená. Jak by to dokázali? Vždyť jsou děti!

“Každý se může stát záchranářem, pokud to udělá správně,” zněl jsem rozhodně.Ukázali jsme si, jak by netrénovaný jedinec zachraňoval tonoucího. Výsledky byly žalostné. Vyčerpáním padal nejen figurant, ale i zachraňující. Figuranta jsem dělal já, abych měl úspěchy ratolestí z první ruky. Zpočátku to šlo těžko. Než mne například kluci stačili ve vodě alespoň obrátit obličejem vzhůru, byl jsem v hlubokém kyslíkovém dluhu. Byly také chvíle, kdy jsem myslel, že mi Páááťa vyšroubuje hlavu z krku, jak mě zkoušel ve vodě s vervou jemu vlastní přetočit. Byly také chvíle, kdy mne Marťa šťouchanci, postrkování a dokonce i kopanci šoupal ke břehu. Připadal jsem si naklepaný jako řízek. Teprve pak jsme si svorně ukázali, že to jde i jinak, lépe, s menší námahou a špičkovými výsledky. Ukázali jsme si, že i slabý a malý kus, tedy dítě, může úspěšně zachránit dospěláka! Vyzkoušela si to i rodová příznivkyně Eliška a museli jsme uznat, že i jí to šlo. Od té doby se to doma hemží vodními záchranáři!