Byl to Páááťa. Překvapení samo. Páááťa patří v našem rodu mezi největší spáče. Je to ten, který umí nejen parádně usnout, ale vydrží spát tak dlouho, že když ho někdo nevzbudí, prošvihne den. Z postele ho v takových případech umí vyhnat jen hlad. To je pojistka na to, že Páááťu v takových případech, kdy jeho lenošení nebere konce, přeci jen uvidíme.
Chodbou se nesly Páááťovy šlépěje. Našlapoval lehce, protože už od přírody má lehký krok. Našlapoval však rychle a sebevědomě jako průzkumná myš. Na chodbě, po které se tak brzy ráno ještě nikdy nepohyboval, se určitě cítil nesvůj. Řídnoucí tma rozmělňovaná ranním rozbřeskem na něho tlačila ze všech stran a určitě na něj dělala něco jako: “Páááťóóó, u-ááá!”
“Halo!” zvolal Páááťa do spícího ticha. Nebylo to jako to hlaholné haló do telefonu. Toto bylo krátké, ostravské halo krácené na každé samohlásce, které svou intonací vyjadřovalo něco jako: já jsem tady, jste tady také? S mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, jsme otevřenými dveřmi našeho ležení v ložnici napjatě poslouchali dění na chodbě. Páááťovo halo nás rosekalo. Řehníce se jako dvě srdečně pobavené kobyly jsme se prozradili a Páááťa nás díky tomu hravě našel. Byl tak zachráněn a až do sedmé hodiny jsme si povídali o tom, jaké je to probudit se před budíčkem.
