Konec srpna 2026. Den pomalu končil. Na cestě zpět na chatu v Karolince v Beskydech nás předjela nějaká formule. Bylo to rodinné SUV a na padesátce padesátkou jezdit neumělo. Máme takovou zvěř i v Praze. Je to jakýsi nevymýtitelný nešvar společnosti. O dvě stě metrů dál SUV brzdilo snad i očima. Do silnice vběhla nějaká paní a máchala zběsile napjatými pažemi jako Ikarus, když se učil létat se svými křídly. Spínala ruce do gesta prosíku. I špalek by poznal, že potřebovala pomoc. Zastavili jsme také.

“Manžel, manžel, už modrá!” volala paní. Pobíhala kolem jejich auta téměř vzorově zaparkovaného u krajnice jako mravenec kolem kusu rohlíku, který neunese a svolává na pomoc kamarády, aby mu s tou tíhou pomohli. Za volantem auta se doslova klátil, tedy hýbal na všechny strany, starší chlap. Vlasy jako profesor z příběhů Návrat do budoucnosti. Byl bledý a vypadal nezdravě. Teď jsem si teprve všiml, že auto bylo zaparkované jedním kolem ve škarpě. Postupně mi docházela vážnost situace.

“Musíme ho dostat ven!” zběsilá paní lomcovala s profesorem, aby ho dostala z auta. Neměla šanci. Neměla sílu. Jeden by hned pomohl, ale i tak jsem byl obezřetný. Protože ale auto nenarazilo a ani profesorovo tělo nejevilo známky potlučení, poškození páteře jsem vyloučil. To víte, hýbnete s poškozenou páteří a už máte na rukou krev, když človíčka usmrtíte. Pak pomáhejte, že? Pána jsem z auta vylámal jak čtyřkolku zamčenou v kůlně na dříví, od které se ztratil klíč. Šetrně jsem ho uložil na vyhřátou silnici, omrkl životní funkce a pohotově zaklekl k provedení resustitace. Nejsem záchranář a umím jen toto v naději, že to bude stačit. Profesor koulel očima a jeho vědomí bylo pryč. Zbyla tu po něm jen tělesná schránka. Naším úkolem se automaticky stalo udržet tělesnou schránku v chodu, než se duch zase vrátí. Profesor dýchal, resustitace tedy nebyla potřeba. Zatím.

Lidé z Beskyd jsou fajn parta. Najednou kolem stálo téměř na 20 lidí. Všichni chtěli pomáhat, ale nevěděli jak. Zběsilá paní panikřila. Její role byla nezastupitelná a důležitá. Udržovala napjatou atmosféru, takže všichni, co něco dělali, to dělali naplno. Párkrát jsem se ji snažil uklidnit tím, že profesor dýchá, že je to dobré znamená, a že jí pomůžeme.

Paní ze závodní formule byla žena činu. Ledově klidným hlasem si povídala s operátorkou záchranné služby, která nejen vyslala naším směrem sanitku, le také nechala zpět položit nohy pacienta, které jsem zvedl do protišokové polohy. Prý už se to tak dnes nedělá. Manžel ledově klidné paní u telefonu mi s upřímností jeho vlastní špitl do ucha, že se nesmírně stydí, že neví, co má dělat, a tak nic nedělá. S ohledem na ledový klid jeho paní, která měla svou funkci bezpečně pod kontrolou, jsem se mu ani nedivil, že se do žádných větších akcí nepouštěl. Poslední pochvalu nejspíš dostal na Vánoce deset let zpět, ale to už nikdo neví, za co to bylo. Ach, ty vztahy!

“Nechcete pomoct?” kolem projíždělo obrovské SUV. Audi. Kombík. Bílé. Nádherný vůz. Jde o tak velké auto, že by na to měl být řidičák na náklaďák, jak jej to veliké. Vyskočila z něj drobná blondýna. Sjela dolů jako když vystupujete z kabiny kombajnu. Přikrčila se a úslužně zašveholila: “Nechcete pomoci?” Vypadalo to roztomile.

“Jste lékařka?” houkli jsme po ní.

Zkroušeně a téměř provinile odpověděla, že ne. Stejně zkroušeně a provinile na to odjela. Bylo od ní ale fajn, že se stavila. Kdybychom si řekli o kafe, myslím, že by byla první, kdo by ho promptně přivezl. Takový to byl typ sličné paní z luxusní káry, co jela kolem.

Sanitka přijela do deseti minut od nahlášení. Bylo to ale nekonečných deset minut. Profesorův stav se při nich nezměnil. Koulel očima a stejně jako my čekal, až naskočí zpátky do těla a řekne nám, co se děje. Když přijel záchranář v sanitce, shlédl hromadu léků, které profesor běžně užívá, ptal se na zkušenosti s epileptickým záchvatem. Pokud se tématicky trefil, profesor právě prožíval první. V tu chvíli pro nás, laické záchranáře, už nebylo využití a my vyklidili pole. Mlčky jsme se pohledem rozloučili s ostatními, co kolem stáli a vzájemně si vyměnili pohled plný úcty a uznání, že přiložili ruku k dílu. Měl jsem pocit sounáležitosti a přátelství. Pár lidí z davu dokonce zvedlo ruku na pozdrav, když jsme odpíchli od krajnice a jeli vstříc dalším zážitků na naší dovolené v Beskydech. Panu profesorovi přeji brzké uzdravení. Snad mu snaha všech těch zúčastněných správně pomohla.

Marťa (10+ let) a Páááťa (7+ let) jsou do školy precizně logisticky vybaveni. Aby ne, nad kompletací jejich školní výstroje bdí můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Musí se nechat, a všechna čest, že jí to jde dobře. Kluci mají ve školních aktovkách vždycky vše, od ostrouhaných tužek, po doplněné chybějící nůžky. A nůžky hrály v tomto příběhu klíčovou roli, přestože se to zprvu tak nezdálo.

Marťa totiž přinesl v penálu domů na tuhu, tedy grafitovou výplň, ostrouhanou dřevěnou tužku. Na otázku, co se stalo a jak by to mohl vysvětlit, se zcela vážnou tváří odpověděl:

“Vysvětlit to, maminko, nemohu. To muselo udělat mé minulé já!”

Tak buď to znamenalo, že to už vícekrát neudělá a sám se poučil z uvědomění, co se přihodilo, nebo máme doma doktora Džekila a mistra Hájda (Dr. Jekyll a Mr. Hyde)!

Mnoho podpory jsme neměli. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, odborník na meteorologii, specializace větry, se k našemu plánu jít pouštět draka vyjadřovala velmi pochybovačně. Připomínala nám základy aviatiky, tedy létání, především pak kapitolu papíroví draci a igelitová rogala. Bez větru to prý nepůjde. Ve čtvrtek odpoledne byl nádherný slunný den a co se týče větrů, nebyl to žádný fičák. I s vánkem to bylo na štíru. Prostě se zdálo, že nefouká. Jenže on foukalo. A parádně!

“Já ho ponesu!”

“Ne, já!” naši kluci Marťa (10+ let) a Páááťa (7+ let) se horlivě hlásili, kdo ponese nase osvědčené létající rogalo. Je to skvělý kousek, který létá, i když fouká jen třeba malinko. Stroj už něco pamatuje a při prvním pohledu na jeho opotřebování je znát, že jsme s ním spokojeni. Jinak bychom jej totiž už asi vyměnili. Draka nakonec nesli oba. Nejdříve Marťa a cesta pěkně ubíhala. Pak Páááťa. To nás zdrželo. Dokázal se totiž, neznámo jak, zamotat do šňůry, Vyplétal se z toho jako pyrotechnik, když se s největší opatrností plíží minovým polem.

Šli jsme k potoku za vsí. Jsou tam rozlehlá pole. Bylo čerstvě pooráno a zarovnáno. Člověk se mohl po siré, hnědavé pláni rozběhnout všemi směry. Dřív by mu došel dech, než by pole přeběhl. Hned jsme zjišťovali, odkud fouká vítr. Listí nahoře na topolu u potoka se mihotalo a šumělo. Vítr tady někde tedy byl.

Páááťa s Marťou si na dotaz, odkud fouká vítr pohotově a oba současně ocucali ukazováčky a už sondovali, kde je ten vítr. Následně oba ukázali, odkud vane. Krásná práce. Lepší pomocníky jsem si nemohl přát. Ukazovali sice každý na úplně jinou stranu, ale bylo to kouzelné. Mé zkušené oko drakobijce a přemožitele papírových draků snadno vypozorovalo, že ačkoliv dole na poli ani nefouklo, stačí dostat draka výš a bude klid. Bylo to právě tak. Jak jsme dostali draka na oblohu, nabral vítr, zůstal vzorně nahoře přikovaný na blankytné modři nebe jako medaile na prsou dekorovaného admirála, a visel tam, dokud nás to nepřestalo bavit. Letošní první pouštění draků se zdařilo. Lepší jsme si to snad ani nemohli přát!

“My si tam s Jiříkem totiž celý den jenom hrajeme!” pochvaluje si razantní změnu ve školních osnovách Páááťa. Vesele poskakuje na cestě do školy a je nabíledni, že to, že se do školy těší, myslí vážně! Zarážející jsou hned dvě věci najednou. První je na řadě Jiřík. Mám pocit, že tohoto kámoše, který chodí do vyšší třídy, než Páááťa, minulý týden Páááťa v souboji na holé ruce zřáchal a porazil. Do té doby to byli kamarádi až za hrob a pro Páááťu byl Jiřík pojmem a posvátnou modlou.

“Asi jsem vyhrál, protože měl více škrábanců,” poznamenal Páááťa, když jsme se o souboji bavili v úzkém kruhu našich čtyř očí. Jiříka má stále rád a souboje, pro který nemá vysvětlení, lituje.

“My už jsme se s Jiříkem zpřítomnili,” prohlásil Páááťa od srdce. Věřím, že myslel, že se spřátelili.

Ale zpět k tomu, proč se Páááťa do školy nyní těší. Ona totiž celá jeho třída odjela na školu v přírodě. I s paní učitelkou! Protože Páááťa ve škole platí za docela svérázného balíka, slovo dalo slovo a Páááťa zůstal trčet ve škole. Jeden by slzu uronil, ne však Páááťa. Ze školy hopká vesele a do školy ještě veseleji! Dnes Páááťa od srdce prohlásil: “Zítra se těším do školy!”.

Přišel jsem s parádním nápadem postavit věšák. Protože to byla jednoduchá operace, přizval jsem na pomoc naše kluky!

Utáh a Zašrouboval, naši dva kluci Marťa (10+ roku) a Páááťa (7+ let) jsou docela koumáci. Rádi s něčím někde pomohou, něco spojí, sešroubují, a tak. Ještě jsem ale pořádně nepříšel na to, co je v této jejich řemeslné práci jejich hlavní motivace. Pomáhají mi totiž většinou, když pomoc nepotřebuji. Když však naopak pomoc potřebuji, z ruky mi práci neberou.

Při stavbě věšáku jsem jako prvního ztratil Marťu. Zrovna u něj jsem měl zcela jiná očekávání. Myslel jsem, že věšák postaví jako hračku. Skládačky má totiž v našem rodu nejraději. Naopak překvapil Páááťa, který mi začal nářadí i součásti věšáku brát z ruky a už mi je nechtěl vrátit. Šrouboval a přitahoval, držel a přidržoval, nakláněl a posunoval. Nezbývalo mi, než žasnout! Výsledkem byl parádně sestavený věšák.

“Tak, hotovo, já jdu!” prohlásil spokojeně Páááťa, když dotáhl poslední šroubek a viděl, že už není do čeho píchnout. S výsledkem byl spokojen a štrádoval žít. Páááťa se ukázal být velký pomocník na malý věšák!