Marťa (10+ let) a Páááťa (7+ let) jsou do školy precizně logisticky vybaveni. Aby ne, nad kompletací jejich školní výstroje bdí můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Musí se nechat, a všechna čest, že jí to jde dobře. Kluci mají ve školních aktovkách vždycky vše, od ostrouhaných tužek, po doplněné chybějící nůžky. A nůžky hrály v tomto příběhu klíčovou roli, přestože se to zprvu tak nezdálo.

Marťa totiž přinesl v penálu domů na tuhu, tedy grafitovou výplň, ostrouhanou dřevěnou tužku. Na otázku, co se stalo a jak by to mohl vysvětlit, se zcela vážnou tváří odpověděl:

“Vysvětlit to, maminko, nemohu. To muselo udělat mé minulé já!”

Tak buď to znamenalo, že to už vícekrát neudělá a sám se poučil z uvědomění, co se přihodilo, nebo máme doma doktora Džekila a mistra Hájda (Dr. Jekyll a Mr. Hyde)!

Mnoho podpory jsme neměli. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, odborník na meteorologii, specializace větry, se k našemu plánu jít pouštět draka vyjadřovala velmi pochybovačně. Připomínala nám základy aviatiky, tedy létání, především pak kapitolu papíroví draci a igelitová rogala. Bez větru to prý nepůjde. Ve čtvrtek odpoledne byl nádherný slunný den a co se týče větrů, nebyl to žádný fičák. I s vánkem to bylo na štíru. Prostě se zdálo, že nefouká. Jenže on foukalo. A parádně!

“Já ho ponesu!”

“Ne, já!” naši kluci Marťa (10+ let) a Páááťa (7+ let) se horlivě hlásili, kdo ponese nase osvědčené létající rogalo. Je to skvělý kousek, který létá, i když fouká jen třeba malinko. Stroj už něco pamatuje a při prvním pohledu na jeho opotřebování je znát, že jsme s ním spokojeni. Jinak bychom jej totiž už asi vyměnili. Draka nakonec nesli oba. Nejdříve Marťa a cesta pěkně ubíhala. Pak Páááťa. To nás zdrželo. Dokázal se totiž, neznámo jak, zamotat do šňůry, Vyplétal se z toho jako pyrotechnik, když se s největší opatrností plíží minovým polem.

Šli jsme k potoku za vsí. Jsou tam rozlehlá pole. Bylo čerstvě pooráno a zarovnáno. Člověk se mohl po siré, hnědavé pláni rozběhnout všemi směry. Dřív by mu došel dech, než by pole přeběhl. Hned jsme zjišťovali, odkud fouká vítr. Listí nahoře na topolu u potoka se mihotalo a šumělo. Vítr tady někde tedy byl.

Páááťa s Marťou si na dotaz, odkud fouká vítr pohotově a oba současně ocucali ukazováčky a už sondovali, kde je ten vítr. Následně oba ukázali, odkud vane. Krásná práce. Lepší pomocníky jsem si nemohl přát. Ukazovali sice každý na úplně jinou stranu, ale bylo to kouzelné. Mé zkušené oko drakobijce a přemožitele papírových draků snadno vypozorovalo, že ačkoliv dole na poli ani nefouklo, stačí dostat draka výš a bude klid. Bylo to právě tak. Jak jsme dostali draka na oblohu, nabral vítr, zůstal vzorně nahoře přikovaný na blankytné modři nebe jako medaile na prsou dekorovaného admirála, a visel tam, dokud nás to nepřestalo bavit. Letošní první pouštění draků se zdařilo. Lepší jsme si to snad ani nemohli přát!

“My si tam s Jiříkem totiž celý den jenom hrajeme!” pochvaluje si razantní změnu ve školních osnovách Páááťa. Vesele poskakuje na cestě do školy a je nabíledni, že to, že se do školy těší, myslí vážně! Zarážející jsou hned dvě věci najednou. První je na řadě Jiřík. Mám pocit, že tohoto kámoše, který chodí do vyšší třídy, než Páááťa, minulý týden Páááťa v souboji na holé ruce zřáchal a porazil. Do té doby to byli kamarádi až za hrob a pro Páááťu byl Jiřík pojmem a posvátnou modlou.

“Asi jsem vyhrál, protože měl více škrábanců,” poznamenal Páááťa, když jsme se o souboji bavili v úzkém kruhu našich čtyř očí. Jiříka má stále rád a souboje, pro který nemá vysvětlení, lituje.

“My už jsme se s Jiříkem zpřítomnili,” prohlásil Páááťa od srdce. Věřím, že myslel, že se spřátelili.

Ale zpět k tomu, proč se Páááťa do školy nyní těší. Ona totiž celá jeho třída odjela na školu v přírodě. I s paní učitelkou! Protože Páááťa ve škole platí za docela svérázného balíka, slovo dalo slovo a Páááťa zůstal trčet ve škole. Jeden by slzu uronil, ne však Páááťa. Ze školy hopká vesele a do školy ještě veseleji! Dnes Páááťa od srdce prohlásil: “Zítra se těším do školy!”.

Přišel jsem s parádním nápadem postavit věšák. Protože to byla jednoduchá operace, přizval jsem na pomoc naše kluky!

Utáh a Zašrouboval, naši dva kluci Marťa (10+ roku) a Páááťa (7+ let) jsou docela koumáci. Rádi s něčím někde pomohou, něco spojí, sešroubují, a tak. Ještě jsem ale pořádně nepříšel na to, co je v této jejich řemeslné práci jejich hlavní motivace. Pomáhají mi totiž většinou, když pomoc nepotřebuji. Když však naopak pomoc potřebuji, z ruky mi práci neberou.

Při stavbě věšáku jsem jako prvního ztratil Marťu. Zrovna u něj jsem měl zcela jiná očekávání. Myslel jsem, že věšák postaví jako hračku. Skládačky má totiž v našem rodu nejraději. Naopak překvapil Páááťa, který mi začal nářadí i součásti věšáku brát z ruky a už mi je nechtěl vrátit. Šrouboval a přitahoval, držel a přidržoval, nakláněl a posunoval. Nezbývalo mi, než žasnout! Výsledkem byl parádně sestavený věšák.

“Tak, hotovo, já jdu!” prohlásil spokojeně Páááťa, když dotáhl poslední šroubek a viděl, že už není do čeho píchnout. S výsledkem byl spokojen a štrádoval žít. Páááťa se ukázal být velký pomocník na malý věšák!

Chcípla nám okrasná vrba. Kaput. Finyš. Škoda, přeškoda. Měli jsme tu vrbu rádi. Lekla nejspíš vedrem. Není divu, vždyť jsme ji pěstovali jako kaktus - jeden ji pořádně nezaleje. Pak se není čemu divit, že je po vrbě veta. Opravit to nešlo, na přívaly vody mrtvá vrba nereagovala. Tak jsme pořídili novou. A tu bylo potřeba zasadit. Tedy vykopat v potu tváře tu starou a zasadit novou.

“Já to udělám!” hned tu byl Marťa, který bez přípravy, znalostí, zkušeností a síly chtěl udělat vše sám. Vervu a odhodlání na to má na rozdávání. Také Páááťa přispěchal, aby nebyl pozadu, ale jak si všiml, že přesazování vrby vyžaduje disciplínu, jeho zájem opadl. Ve vykopané hlíně si všiml žížal a přišel s nápadem, že je bude trénovat a ony ho budou poslouchat. Netrvalo dlouho a byl jsem na přesazování vrby zcela sám. Jak typické!

Ovšem nezůstal jsem sám na dlouho. Tu a tam kluci přiběhli ze zahrady na druhé straně domu. Postupně mi tam odnášeli nářadí, které jsem tolik potřeboval na přesazování vrby. Ukazovali mi, co tam díky těm nástrojům našli, vyhrabali, vykopali. Kopl jsem do vrtule, abych přesazování vrby co nejdříve dokončil a zachránil tak zbytek zahrady před těmi pracanty. Ono totiž, když se u nás začne dělat v zahradě, jsou naši kluci zahradníci a zahradu berou útokem!